Na druhou stranu nejhorší překážkou v půstu jsou nejbližší lidé. Jakmile zjistí, že se postíte, hned Vám začnou vyprávět jak je to nebezpečné a jak si tím ublížíte. Ne nadarmo se říká, že postit se je potřeba v poušti, poustevně - v dnešní době třeba na chalupě nebo chatě v horách o samotě. Je to zlatá rada!! Na "radily" co radí jak je to škodlivé mám jednoduchou radu: Zeptejte se jestli už se někdy postili. Ve sto procentech dostanete odpověď že ne. A pak je v zápětí s klidným svědomím pošlete i s jejich radami k čertu:-)) Ten, kdo půst jednou vyzkoušel, Vám nikdy o něm neřekne křivé slovo a lehce s takovým člověkem najdete společnou řeč a upřímě Vás psychicky podpoří.

Několik názorů a zkušeností dalších lidí

A teď již některé definice které jsem našel na Internetu. Opět opakuji, že s některými z nich nesouhlasím.

Některé známé definice půstu:

1. Půst
Náboženské omezení vztahující se na požívání potravy vůbec nebo některých druhů pokrmů. Pokládán za jeden z
nejúčinnějších prostředků očištění a obrody lidské duše; často součást pokání. V některých náboženstvích
praktikován v určeném čase (v křesťanství pravidelný páteční půst a čtyřicetidenní postní doba před
Velikonocemi, v islámu ramadán)

2. Půst

(Heslovitý výběr z knihy Anselma Grüna Půst)

Půst nám dává tělesně pocítit naše nejhlubší určení, že jsme totiž na cestě k Bohu a že jen Bůh může ukojit náš
nejvnitřnější neklid. V postu se člověk sklání svým tělem, jež je postem stravováno, před nekonečným Bohem,
který jediný je s to utišit jeho nejhlubší (a nejvnitřnější) hlad. Celým tělem tak člověk křičí po Bohu.

Církev vždy vycházela v zásadě z toho, že všechny potraviny stvořil Bůh, a proto jsou dobré. Zároveň však věděla,
jak účinkují jídla na tělo i duši člověka. Tyto znalosti se obrazily v její postní praxi.

***

Půst zintenzivňuje modlitbu, je modlitbou tělem i duší, stupňuje bdělost a otevřenost vůči Bohu.

Církev v podstatě zapomněla na půst. Z postu se stal postoj čistě duchový... Na čistě tělesný půst se /před
nedávnem/ shlíželo téměř opovržlivě a přitom se ani nepozorovalo, že s tělesným postem zmizel i duch postu...
Ztratilo se pochopení pro hodnotu postu...

Až definitivně přijde Kristus, tak budou zničeny hřích a smrt čímž ztratí půst svůj smysl. V postu křesťané vyznávají,
že tu spása ještě není (ve své plnosti) tak, aby jí byli zcela proniknuti. Vzpínají se ve svém postu k této spáse, aby
byli stále více naplňováni tou radostí, kterou pro ně znamená příchod Kristův, radostí ze svatby, kterou s nimi slaví
jejich božský Ženich.

Pro křesťany byly postní dny dobou větší bdělosti pro Boha... Půst spojoval křesťany v jedno společenství. Nebylo
to žádné soukromé asketické dílo, nýbrž určitá forma společné modlitby a bdění.

Ztuční-li tělo, ztuční a otupí i duše. Mnoho jídla umenšuje duchovní bdělost člověka. Tělesné a duchovní zdraví tvoří
jednotu. "...Půst... zahání zlé duchy, zaplašuje zvrácené myšlenky, dodává mysli větší jasnost, očišťuje srdce,
posvěcuje tělo a posléze člověka vede před Boží trůn..." (Sv. Atanáš)

Léčebný půst je v podstatě vylučovací kůra, při níž se pročišťují veškeré tělesné tkáně a šťávy. Postem jsou
vylučovány škodlivé látky z těla. Jsou odbourávány přestárlé buňky a tím je povzbuzena tvorba mladistvých buněk.
Půst má regenerující účinek na tělo.

Půst udržuje otevřenou ránu (v srdci), která nás udržuje v pohybu směrem k Bohu, abychom příliš rychle nehledali
uspokojení svých tužeb někde jinde, u lidí, nebo u světské krásy. Půst nás chrání před příliš náhlým zakrýváním
oné rány, nedovolí, abychom ji vycpali náhražkovými uspokojeními. Dává nám tělesně pocítit naše nejhlubší určení,
že jsme totiž na cestě k Bohu a že jen Bůh může ukojit náš nejvnitřnější neklid.

***

Půst je pokoj těla. (Sv. Petr Chryzolog)

Nepokoj vzniká z nemírnosti, z nadvlády vášní a pudů. Půst ukázňuje člověka, osvobozuje ho od vlády vášní a
obdařuje ho vnitřním mírem.

Dobrým jídlem a pitím mohu v sobě mnohé potlačit. Ale hluboko v srdci mi sedí neradostná prázdnota a nemůže
se vůbec dostat na povrch (na světlo). V postu se setkávám se sebou samým, setkávám se s nepřáteli své duše,
s tím, co mne vnitřně ujařmuje (zotročuje)...

Mohu být spokojen s Bohem i se sebou samým, jsou-li ukojeny jen mé potřeby jídla a pití? Jistěže je nedobré,
zřekneme-li se každého požitku a staneme se sami nepoživatelnými pro druhé. Ale o to v postu vůbec nejde.
Spíše jde o poznání toho, co mne vlastně drží, jaká nosná síla mě nese, z čeho v podstatě žiji. Právě když v postu
odložím všechna nesčetná náhražková uspokojení, která mě dost často ohlušují a oslepují, tu poznám svou
nejniternější pravdu. Postem snímám slupku, která kryje mé vířící myšlenky a city. Tak může vyjít na povrch vše, co
je ve mně...
Mé rány... pracně přikryté se náhle otevřou. Všechno potlačené vyjde najevo. Půst mi odkrývá, kdo jsem. Ukazuje
mi má ohrožení a naznačuje mi, kde musím začít s bojem.

Ježíš na poušti je konfrontován s vlastním ohrožením. Vyprávění o Ježíšově pokušení popisuje ohrožení každého z
nás. V Ježíšově boji se satanem se nám otevírá cesta, jak zacházet s pokušením, které nás při postu napadá. Na
poušti a při postu podrobeni zkoušce, aby vyšlo najevo smýšlení našich srdcí (Dt 8,2) Právě půst nám staví před
oči to, co nás ohrožuje.

Na poušti není nic, za čím bychom se mohli skrýt. A půst nás činí v této bezbrannosti ještě zranitelnějšími.
Nemáme už nic, čím bychom ucpali vystupující prázdnotu... Nemilosrdně jsme postaveni tváří v tvář silám, které
bojují o nadvládu nad námi. Jde nakonec o to, zda přenecháme vládu nad sebou Bohu nebo satanovi. Obžerství
neškodí jen tělu, nýbrž otupuje i ducha. Příliš mnoho jídla nám bere zdravé napětí, dělá z nás lidi duchovně
nasycené a líné.

Jakmile v nás půst vzbuzuje pýchu, pak je to vždy znamení, že zacházíme se svými pudy příliš tvrdě. Myslíme si
pak, že je zvládneme vlastní silou.

Kdo se postí pro lidské uznání, nezakusí pozitivní účinky postu. Půst ho nepromění, neosvobodí a neotevře pro
Boha.
Testem správného užívání postu je styk s druhými a mluvení o nich. Mluvím-li o druhých zle, nepochopil jsem ze
smyslu postu nic a bylo by lépe postu zanechat...

Tělesný půst musí být spojen s postem ducha, tj. se zdrženlivostí od zlých myšlenek.

Půst nás konfrontuje s námi samotnými... Samo poznání vlastního stínu už znamená značný kus cesty za pokorou.
Postem nebojujeme proti sobě samým, nýbrž proti nepřátelům duše, kteří nám chtějí zabránit, abychom se stali
sebou samými, Božími dětmi. Svatý Augustin říká, že v postu nejde o to nenávidět své tělo, nýbrž pouze bojovat
proti zlým návykům a tak přispívat k ozdravění.

Půst nesmí být přednější než blíženská láska. Půst má sloužit blíženské lásce. Co člověk postem ušetří, to má dát
potřebným.

Skutek zbožnosti je cenný pouze tehdy, není-li konán před lidmi, ale ve skrytosti. "A tvůj Otec, který vidí, co je
skryto, ti odplatí."(Mt 6,4)

Půst zintenzivňuje modlitbu. Především prosebnou. Moje modlitba pak zaujímá celou mou existenci. Úpím k Bohu
tělem i duší, svým postem, a vyznávám, že tu sám nic nezmohu, že jsem odkázán jedině na Boží pomoc.

Půst nás uschopňuje k soucitu a milosrdenství.

Půst je adorace. V adoraci již člověk nic nenárokuje pro sebe, nýbrž sklání se před Větším - Bohem. V postu se
člověk sklání svým tělem, jež je postem stravováno, před nekonečným Bohem, který jediný je s to utišit jeho
nejhlubší a nejvnitřnější hlad. Celým tělem křičí člověk po Bohu.

Půst v sobě skrývá určitá nebezpečí, vytratí-li se z něj správná míra. Prvním nebezpečím je jistá negace života.
Dalším nebezpečím je negativní postoj k tělu.

***

Jak se postit dnes?

Přehánění a neporozumění se vkradou do každého jednání, tedy i do postu. To by nám však nemělo zabraňovat v
rozumném a smysluplném postu.

Měli bychom se chopit církevní tradice a ptát se, jak ji naplňovat dnes. Nejprve bychom se měli soustředit na
pravidelný čtyřicetidenní půst. Neměli bychom jej rozmělňovat tím, že ve zmíněnou dobu pouze sbíráme peníze na
dobré účely nebo se méně díváme na televizi. Postní doba znamená skutečný půst - půst tělem i duší. Ovšemže k
tomu náleží duchovní obrácení, avšak obrácení právě nejen hlavou a vůlí, nýbrž i tělem. Stará církev se v této době
zcela zříkala masa a vína. To by dnes prospělo i nám. Delší bezmasé údobí by naše tělo zbavilo mnoha škodlivin.
A právě jaro je vhodná doba k odbourání tukových zásob. Sotva bychom asi vydřeli jíst během těchto čtyřiceti dnů
poprvé až po patnácté hodině. Ale alespoň v pátek bychom se měli v tomto období postit úplně. Komu je to příliš,
ať se spokojí s prostou snídaní nebo trochou ovoce. Každý získá jiné zkušenosti. Někdo snadno vystačí s čajem a
ovocnou šťávou, jiný musí ráno sníst něco na posilněnou, jinak ho rozbolí hlava. Každý si musí vyzkoušet, co mu
dělá dobře. Jen se nesmí hned dát vést předsudkem, že kdo musí pracovat, musí i pořádně jíst. Dá se dobře
pracovat a mnoho vykonat, i když se jeden nebo dva dny postíme.

Dalšího oživení by si zasloužil Svatý týden jakožto příprava na Velikonoce. Kdo si to může dovolit, měl by se po
celý týden úplně postit. Pak by však bylo dobré, aby to dělal ve společenství. Protože postit se sám po celý týden
ve svém obvyklém prostředí je velmi těžké. Společný půst by měl být jako v prvotní církvi spojen s dobou společné
modlitby. Každý den by se společenství mohlo sejít ve stanovenou dobu k modlitbě. Tak ztratí půst charakter
výkonu, který si člověk sám na sobě musí vybojovat. Půst se přiřazuje k modlitbě a otvírá komunitu pro Boha.
Komu je týdenní půst příliš, měl by se postit o třech svatých dnech - na Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu.
Tyto dny jsou tak naplněny liturgií, že při nich není zatěžko se postit. Půst by pak prohloubil slavení liturgie a
pomohl nám zcela se ponořit do tajemství našeho vykoupení v Kristově kříži a vzkříšení.

Vedle tradiční postní doby před Velikonocemi bylo smysluplné postit se opět v rámci přípravy na jiné důležité
svátky - před Svatodušními svátky, před Vánocemi, před kněžským svěcením a podobnými slavnostmi.
Především by však byl společný půst dobrou přípravou na význačné slavnosti místní církve. Půst by otevřel věřící
Duchu Božímu více, než záplava potištěného papíru (nebo webových stránek - pozn. redakce webu vira.cz :-).
Křesťany by půst spojil těsněji, než rozšiřování propagačních letáčků na stejné téma. Jako se stoupenci mírového
hnutí cítí být sjednoceni společným postem za mír, obdobně by se mohl půst stát - pokud jde o velké záležitosti
doby - znamením víry, že máme pro náš svět stále ještě naději právě jakožto křesťané a věříme v Boží řešení pro
svět a v jeho přísliby vztahující se na všechny lidi. Společným postem by křesťané mohli překlenout mnohé příkopy
- mezi vyznáními, mezi znesvářenými politickými stranami. V postu by církev nevystupovala jako učitelka se
zdviženým prstem, která už všechno ví, ale jako putující by byla solidární se všemi lidmi dobré vůle a spolu s nimi
by hledala to, co je pro nás dobré a co od nás chce Bůh.

Postem vyzná společenství vlastní bezmoc při řešení (svých) problémů.

Půst nás osvobodí od všech tlaků, jimž nevědomky podléháme, i od všech slupek, kterými zahalujeme své vlastní
jádro, od veškerých sutin, pod nimiž už téměř nemůžeme volně dýchat.

Rozhodne-li se člověk k postu, bude brzy stát před několika obtížemi - naráží na vlastní hranice. Nesvedeme, co
jsme si předsevzali a jsme zklamáni... Půst se nesmí stát nějakým tabu, které za žádných okolností nesmím
přestoupit. Je to mnohem spíše trénink, jímž se zacvičuji do svobody. Musím při něm otestovat sám sebe a musím
umět ubírat i přidávat...

K postu musím přistupovat ve svobodě ducha. Testuji se, zkoumám, pozvolna posouvám meze. Nesmím proti
sobě zuřit. Od svých závislostí se mohu osvobozovat jen pozvolna, za předpokladu, že se s nimi v hloubi srdce
smířím a přijmu je. Měnit můžeme jen to, co jsme přijali. Nikdy nezáleží na vnějším úspěchu, ale vždy jde o to, zda
mě půst dělá člověkem citlivějším, laskavějším a milosrdnějším. Nesmím přecházet své základní potřeby, nýbrž -
půst mě má naučit jak s nimi lépe a laskavěji zacházet. Nemám být závislý na jídle a pití, nýbrž mám jíst a pít s
větší uctivostí. Nemám hltat, ale nemám jídlo ani trpět...

Dalším problémem, který doprovází půst, jsou (zlé) myšlenky: zlost, špatná nálada, podrážděnost, neradostnost...
Jak s tím zacházet? Předně je nesmím potlačovat. Pod povrchem totiž vystupuje vzhůru to, co ve mně skutečně je.
Musím se s tím smířit a tyto své myšlenky zkoumat...

Půst je dobrou šancí k sebepoznání a krůčkem k vytvoření harmonie.

Půst uvolňuje struktury duše, prozáří nitro a vynese na denní světlo také všechny myšlenky, které by jinak zůstaly
skryty.

Ale i zde platí zachovat si správnou míru. Nesmíme postem příliš rozvířit své nevědomí, tím bychom se ocitli jen ve
zvířeném prachu.

Společenství nám pomáhá jednak půst předčasně nevzdat a na druhé straně nás nese. Může také člověka zdravě
korigovat.

Půst není samoúčelný. Je to osvědčený prostředek duchovní askeze, který nás může uvést do správného vztahu k
Bohu i k lidem.

Při postu prožíváme svou existenci stvořených tvorů, kteří jsou stvořeni Boží rukou a teprve v Bohu najdou své
naplnění; tvorů, kteří se nezastavují u darů, nýbrž usilují o samého dárce, který je vlastním cílem.

***

Půst je křik našeho těla po Bohu, křik z propastné hlubiny, v níž se setkáváme se svou nejhlubší bezmocí,
zranitelností a nenaplněností a v níž celou svou bytost necháme padnout do bezedné Boží náruče.

Z knihy: Půst (Anselm Grün)
Vydalo: Karmelitánské nakladatelství

3)
Půst (Saum)

Další vynikající morální a duchovní zvláštností islámu je předepsaný půst. Doslovně řečeno, půst znamená
naprosté odmítání potravin, nápojů, intimního styku a kouření od rozbřesku do soumraku během celého měsíce
ramadánu, což je devátý měsíc islámského kalendáře. Jestliže však omezíme smysl islámského půstu pouze na
tento význam, pak se hluboce mýlíme.
Když islám tuto jedinečnou instituci zavedl, zasadil tak neustále rostoucí strom nekonečné ctnosti a
nedocenitelných plodů. Následuje vysvětlení duchovního smyslu islámského půstu :
1. Učí člověka principům upřímné lásky, neboť dodržuje-li půst, dělá to z hluboké lásky k Bohu. A člověk, který
opravdově miluje Boha, je člověkem, který ví, co je láska.
2. Přináší člověku tvořivý smysl naděje a optimisticky názor na život,; neboť dodržuje-li půst, doufá, že tím potěší
Boha a hledá Jeho milost.
3. Prostupuje člověka skutečnou ctností účinného zanícení, čestného, odevzdání a blízkosti Boha, neboť
dodržuje-li půst, dělá to pro Boha,a pouze kvůli Němu.
4. Pěstuje v člověku bdělé a zdravé svědomí: postící se člověk totiž drží půst v soukromí i na veřejnosti. Neexistuje
žádný světský úřad kontrolující chování člověka během půstu nebo vyžadující dodržování půstu. Člověk se postí,
protože to těší Boha a protože držením půstu v soukromí i na veřejnosti uklidňuje svoje svědomí. Neexistuje lepší
způsob, jak v člověku vypěstovat zdravé svědomí.
5. Utvrzuje člověka v trpělivosti a nesobeckosti; protože během půstu pociťuje útrapy a strádání, avšak trpělivě je
snáší. Toto strádání je ve,' skutečnosti jen dočasné, není však pochyb, že získaná zkušenost člověku umožňuje
vcítit se do útrap jiných lidí, kteří jsou pravděpodobně zbaveni základních prostředků k životu celé dny nebo týdny,
někdy i měsíce. Význam této zkušenosti ve společenském a humanitárním smyslu tkví v tom, že takový člověk pak
mnohem rychleji než kdo jiný dokáže procítit účast se svými bližními a reagovat na jejich potřeby. A to je výmluvný
vyraz nesobeckosti a opravdového soucitu.
6. Půst je účinnou lekcí praktické skromnosti a síly vůle. Člověk, který půst správně dodržuje, je určitě člověkem,
jenž dokáže zvládnout své vášnivé touhy a klást své já nad fyzická pokušení. Je to člověk s osobností a
charakterem, člověk silné vůle a odhodlání.
7. Půst dává člověku čistou duši schopnou transcendence, jasnou mysl k přemyšlení a lehké tělo k pohybu a
jednání. Toto všechno je neselhávající výsledek nezatíženého žaludku. Lékařské pokyny, biologické zákony a
rozumová zkušenost tuto skutečnost potvrzují.
8. Půst ukazuje člověku nový způsob, jak moudře šetřit a rozumně hospodařit, neboť jí-li méně nebo méně jídel,
utratí méně peněz a vynaloží méně úsilí. Půst je tedy duchovním školením v domácí ekonomice a rozpočtu.
9. Půst umožňuje člověku zvládnout umění zralé přizpůsobivosti. Dokážeme snadno pochopit proč, uvědomíme-li
si, že půst člověka donutí naprosto změnit styl každodenního života. S nastalou změnou se přirozeně přizpůsobí
novému systému a snaží se vyhovět novým pravidlům. Člověk si tak do budoucna rozvíjí moudry smysl pro
přizpůsobivost a schopnost překonávat nepředvídatelné životní zkoušky. Člověk, který si váží tvořivé
přizpůsobivosti a odvahy, ocení účinky postění i v této oblasti.
10. Půst člověka pevně zakotvuje v poli ukázněnosti a zdravého přežití. Dodržuje-li pravidelně v jednotlivých dnech
svatého měsíce půst, rozhodně na svou osobnost působí vysokou ukázněností a smyslem pro pořádek. Uleví-li
svému žaludku a nechává svůj zažívací systém odpočívat, pojišťuje své tělo proti přetížení žaludku. Může si být jist,
že tuto formu úlevy jeho tělo přežije pokojně, aniž by bylo vystavováno obvyklému neklidu a depresím a že jeho
duše bude i nadále čistě a mírově zářit.
11. Vyvolává v člověku skutečného ducha společenské sounáležitosti, jednoty a bratrství, rovnosti před Bohem a
před právem. Tento duch je přirozeným produktem půstu, neboť dodržuje-li člověk půst, cítí, že patři k celé
muslimské společnosti dodržující tutéž povinnost, tímž způsobem, z týchž důvodů a pro tytéž cíle. Žádny sociolog
nemůže tvrdit, že by se v kterémkoliv období lidské historie vyskytlo něco, co by se dalo srovnávat s touto hezkou
islámskou institucí. Lidé toužili celé věky po přijatelné sounáležitosti, jednotě, bratrství, rovnosti, jenže jejich hlas
nebyl vyslyšen, a s jakým úspěchem se jejich touhy setkaly Kde jinde mohou dosáhnout svých cílů než ve světle
islámu?
12. Půst je Boží předpis, na získání sebedůvěry a sebeovládání, na zachování lidské důstojnosti a svobody, na
vítězství a mír. Tyto výsledky se vždy projevují jako živoucí realita v srdci člověka, který ví, jak držet půst. Když se
postí správnym způsobem, ovládá sám sebe, má v rukou plnou kontrolu nad svými vášněmi, ukázňuje svoje touhy
a odolává všem zlym pokušením. Touto cestou může posílit svou sebedůvěru, obnovit svou důstojnost a
svébytnost a osvobodit se ze zajetí zla. Jakmile získá tyto vlastnosti, dosáhne vnitřního smíření, což je zdroj
neustálého míru s Bohem a následně i s celym vesmírem.
Někdo může namítnout: "Jestliže je to všechno o islámské instituci půstu pravda a jestliže jde o pravdivý obraz
islámu, proč tedy muslimové už dávno nežijí v Utopii? Na takovou námitku můžeme odpovědět, že muslimové žili
a těšili se v určitě epoše svých dějin Utopii.

Uskutečnění Utopie bylo v lidských dějinách zcela jedinečným jevem.
Říkáme jedinečným, protože žádné jiné náboženství nebo společensky systém s výjimkou islámu nebyly nikdy
schopny uskutečnit své ideály. Utopie jiných náboženství a společenských systémů zůstávaly vždy v oblastí teorií
nebo zbožných přání a snů - někdy jasných, jindy neurčitých, někdy zase blízkých, většinou však vzdálených. Avšak
islámská Utopie se uskutečnila, byla zavedena v praxi a plně fungovala. Z lidského a praktického hlediska to
znamená, že islámskou Utopii lze zde na Zemi opět obnovit a že vznikne jen na pevných základech a
uskutečnitelných zásadách.
Důvody, proč se dnes islámská utopie neuskutečňuje, jsou mnohostranné a snadno vysvětlitelné. Abychom však
naši debatu omezili na instituci půstu, můžeme říci, že mnoho muslimů bohužel půst nedodržuje nebo se k němu
staví přinejlepším lhostejně. Na druhé straně většina těch, kteří jej dodržují, si neuvědomuje jeho pravý smysl, a
proto jim půst dá velmi málo nebo vůbec nic. Proto se dnes muslimové netěší výsadám spojeným s půstem.
Někdo zase může poznamenat, že tvrzení o islámském půstu platí i o dalších typech postění, například o židovské
přesnici, křesťanském masopustu, gándhíovském postění atd. Proč si tedy muslimové činí nepodložené nároky
na výjimečnost jejich typu půstu?
Zaměřujeme se právě na takové lidi a jim podobné. Znesvěcování kteréhokoli Božího proroka nebo odmítání
jakékoli pravdy nebo falšování kteréhokoli Božího náboženství je proti našim muslimským náboženskym zásadám
a proti naší morálce. Někdo si myslí, že může páchat tyto nezodpovědné přestupky, ale my, muslimové, si to
nemyslíme, víme totiž, že jakmile se ponoříme do takové pokleslé morálky nebo spíš nemorálností, octneme se
mimo islám. Rovněž víme, že instituce půstu je stará jako dějiny a že jej předepsal Bůh pro lidi už před islámem,
podobně jako jej předepsal muslimům. Avšak neznáme - a nevěříme, že mnoho lidi ji zná - přesnou formu nebo
přesný způsob, jakym Bůh tyto jiné typy půstu nařídil. Přesto však v zájmu pravdy a osvícené zvídavosti můžeme
odůvodnit naše tvrzení srovnáním jiných půstů s půstem islámským.

Půst ze srovnávacího hlediska
1. V jiných náboženstvích a dogmatech, v jiných filozofiích a učeních člověk dodržující půst nepožívá určité typy
potravy nebo nápojů nebo látek, může je však nahradit a nasytit žaludek touto náhražkou, která je rovněž
materiální povahy. V islámu se člověk vzdává určitých věcí materiální povahy - potravin, nápojů, kouření atd., aby
mohl dosáhnout duchovních radostí a morální posily. Muslim zbavuje žaludek všech materiálních věcí: naplňuje tím
svou duši mírem a požehnáním, své srdce naplňuje láskou a soucitem, svého ducha naplňuje zbožností a vírou,
svou mysl naplňuje moudrostí a rozhodností.
2. Účel půstu v jiných náboženstvích a filozofiích je vždy částečný. Bud se půst dodržuje z duchovních důvodů
NEBO z fyzických potřeb NEBO z potřeby myšlenkového zjemnění, nikdy však kvůli všem těmto věcem
dohromady. V islámu se však půst dodržuje kvůli všem těmto jmenovaným cílům a mnoha dalším, například
společenským, hospodářským, morálním a humanitárním, soukromým i veřejným, osobním a společným, vnitřním
a vnějším, místním a národním - všechny se spojují dohromady již uvedeným způsobem.
3. Neislámský půst nevyžaduje nic jiného než částečné odmítání jistých materiálních látek. Naproti tomu je
islámský typ půstu doprovázen zvláštním zaníceným a uctíváním Boha, zvláštní dobročinností a studiem Koránu,
zvláštním pocitem společenské sounáležitosti a živosti, zvláštní sebekázní a probuzeným sebevědomím. Postící
se muslim si proto připadá jako zcela jiný člověk. Je duchovně í tělesně čistý vnitřně i zevně a jeho duše je
průzračná, takže pociťuje blízkost dokonalosti, neboť je blízký Bohu.
4. Podle našich nejlepších vědomostí a podle každodenních zkušeností jiné morální filozofie a náboženství uči
člověka, že nemůže dosáhnout svých morálních cílů nebo vstoupit do království Božího, nepodaří-li se mu oprostit
se od světských záležitostí. Podle tohoto učení je pro člověka nezbytné, aby se rozešel s pozemskými zájmy,
zanedbával své lidské zodpovědnosti a uchýlil se k nějakému druhu sebetrýzněni nebo drsné askeze, jejíž
podstatnou součásti je právě půst. Postěni tohoto typu lze použít - a často se tak děje - jako záminky k zakryti
pokořujícího ústupu z běžného života. Islámský půst však neznamená rozchod se životem, ale šťastné manželství
se životem, není to ústup, ale proniknutí do života zbraněmi duchovní povahy, islámský půst neznamená
zanedbáváni, ale morální obohacení. Islámský půst neodvádí náboženství od každodenního života, ani neodděluje
duši od těla. Nerozbíjí, ale harmonizuje. Nerozpouští, ale přeskupuje. Nerozděluje, ale staví mosty a obrozuje.
5. Dokonce i rozvržení islámského půstu je zcela zvláštní. V jiných náboženstvích je období půstu pevně zakotveno
v určitém ročním období, tedy velmi nepružně. V islámu však čas půstu nastává s příchodem měsíce ramadánu,
devátého měsíce v roce. Islámský kalendář je lunární a měsíce jdou po sobě podle různých poloh měsíce.
Znamená to, že během omezeného počtu let islámský půst pokryje čtyři roční období a rotačně obíhá dopředu a
dozadu mezi létem a zimou přes podzim a jaro. Povaha lunárního kalendáře je taková, že měsíc ramadán připadá
dejme tomu na leden jednoho roku a na prosinec v dalším roce a na jakékoli jiné období během následujících let.
V duchovním smyslu to znamená, že muslim se těší morální zkušenosti půstu na různých úrovnfch a že vychutnává
jeho duchovní lahodnost v různých ročních obdobích v různých klimatických pásmech, někdy v zimě, kdy jsou
krátké dny a dlouhé noci, jindy zase v létě, kdy jsou dny dlouhé a horké a noci krátké, jindy zase mezi těmito
krajnostmi. Proměnlivost postní zkušenosti zůstává vždy působivým rysem živosti této islámské instituce.
Představuje také nepochybný výraz připravenosti, dynamiky a přizpůsobivosti muslimského věřícího. Rozhodně je
to zdravá a pozoruhodná složka islámského učení.

Doba držení půstu
Už jsme napsali, že obdobím povinného půstu je měsíc ramadán. Doba dodržování půstu začíná před rozbřeskem
a končí okamžitě po západu slunce. Existují přesné kalendáře, které člověku pomohou najít přesné časy, jestliže
jej někdo nemá, měl by se obrátit o radu na místní noviny, meteorologickou službu nebo jednoduše odhadnout čas
podle polohy slunce nebo se řídit svými hodinkami apod.
Půst v měsíci ramadánu je povinný pro každého zodpovědného a zdravého muslima ( mukallaf ) . Kromě
ramadánu jsou i další období, kdy se půst podle Tradic proroka Muhammada doporučuje. Mezi tato období patři
každé pondělí a čtvrtek, několik dní ve dvou měsících předcházejících ramadánu, tedy v měsících radžab a ša'ban,
šest dni po ramadánu po dni Ídu-1-fitr. Kromě toho je prospěšné postit se kterýkoliv den v měsíci s výjimkou dnů
Íd a pátků, kdy by se žádný muslim postit neměl. Můžeme však jen opakovat, že jediným povinným půstem je
ramadán, který může trvat 29 nebo 30 dní v závislosti na poloze měsíce. Je to jeden z pilířů islámu a nedodržováni
půstu bez rozumné omluvy je přísně trestuhodným hříchem.
Protože Bůh ví, co může půst člověku přinést, přikázal, aby člověk, který půst přeruší, držel půst další tři dny. S
podobným postihem se setká i ten, kdo prohlásí svou manželku za pohlavně nedotknutelnou jako svou matku - to
je starý předislámský zvyk -, musí pak za svou nezodpovědnost a nedbalost zaplatit. Chce-li takový hřích smýt,
musí se postit další dva po sobě jdoucí měsíce (Korán, 2:183-185; 5:92; 58:1-40).
Je zajímavé, že odpykat porušeni takové přísahy lze nakrmením a ošacením deseti chudáků. Pokud to není
možné, musí provinilec osvobodit otroka nebo vykoupit jeho svobodu. Pokud ani toto není možné, pak je nařízen
třídenní půst (Korán 5:92j, Užívá-li člověk slova bezmyšlenkovitě, což je nechutný předislámsky zvyk, je
provinilcovou první povinnosti osvobodit otroka nebo vykoupit jeho svobodu, Nemůže-li si to dovolit, pak musí
před obnovením intimních styků se svou manželkou držet dva po sobě následující měsíce půst. Nemůže-li se
postit, musí nakrmit šedesát potřebných nebo rozdělit šedesát běžných jídel mezi chudé. Existují i další případy,
kdy se půst vyžaduje nebo doporučuje jako náhražka nezvládnutelných úkolů (Korán 58:1-4, 2:196].

Kdo se musí postit?
Půst v měsíci ramadánu je povinný pro všechny muslimy, muže či ženy, kteří vyhovují následujícím podmínkám:
1 Musí být duševně a fyzicky zdraví.
2. Musí byt plnoletí a dosáhnout věku pohlavního a rozumového dospívání, což je obvykle věk čtrnácti let. Mladší
děti by měly být vedeny k cvičení na jednodušší úrovni, aby po dosažení puberty byly k dodržování půstu fyzicky i
duševně připraveny.
3. Musí být přítomni ve svém trvalém bydlišti, rodném městě, farmě, na půdě svého závodu atd. Znamená to, že by
neměli cestovat na vzdálenost 80 kilometrů a více.
4. Musí si být jistí, že jim půst nezpůsobí žádnou škodu tělesnou ani duševní a jiné obtíže než hlad, žízeň atd.
Výjimky z půstu
Výše uvedené podmínky vylučují následující skupiny muslimů: 1. Děti, které nedosáhly věku pohlavního a
rozumového dospívání.
2 Duševně nemocné lidi, kteří nejsou za své činy zodpovědní. Tyto dvě kategorie jsou osvobozeny od půstu a
jejich příslušníkům není nařízena žádná náhrada.
3. Muži a ženy, kteří jsou příliš staří a slabí, než aby mohli tuto povinnost dodržovat a snášet její útrapy. Tito lidé
jsou od povinnosti půstu osvobozeni, musejí však nabídnout přinejmenším jednomu chudému muslimovi průměrné
celé jídlo nebo jeho hodnotu za každý den půstu. Náhrada naznačuje, že pokud se mohou postit jeden den, měli
by tak učinit, za každý nedodržený den půstu však musejí nabídnout stanovenou náhradu. Jinak se budou ze své
nedbalosti zodpovídat.
4. Nemocní lidé, jejichž zdraví by bylo půstem vážně poškozeno, mohou půst odložit až na dobu, kdy budou opět
zdraví, a mohou jej den po dni nahradit.
5. Lidé, kteří cestují na vzdálenost 80 kilometrů nebo delší. V takovém případě mohou lidé půst dočasně přerušit a
mohou jej nahradit později, opět den za den. Je však pro ně lepší, jak praví Korán, půst dodržet, pokud nečelí
zvlášť krutým útrapám.
6. Těhotné ženy a kojící ženy mohou rovněž přerušit půst, jestliže by ohrozil zdraví jejich nebo zdraví jejich dětí.
Musí však půst nahradit později, opět den za den.
7. Ženy během menstruace (nejvýš deset dní,)" nebo během šestinedělí (nejvýš čtyřicet dní). Není jim dovoleno
postit se, ani když se postit mohou a chtějí. Musejí odložit půst na dobu po uzdravení a pak jej den za dnem
nahradit.
Měli bychom mít na paměti, že stejně jako v jiných islámských záležitostech je nutné dát najevo smysl, že se půst
vykonává jako výraz poslušnosti Boha, jako reakce na Jeho vedení a z lásky k Němu.
Půst v kterýkoli den ramadánu pozbývá platnost, jestliže člověk úmyslně Ji, pije nebo kouří nebo se oddává
intimnímu styku a jestliže nechá projít cokoli ústy do vnitřních částí těla. Koná-li to člověk úmyslně a bez žádaného
ospravedlnitelného důvodu, pak trest činí šedesát dní půstu po sobě nebo se jako druhá možnost nabízí
dostatečné nasycení šedesáti osob a kromě toho držení půstu jeden den za každý den, kdy byl půst porušen.
Jestliže se poruší půst v jiné dny než v dny měsíce ramadánu z ospravedlnitelných důvodu, které jsou uvedeny
výše pod nadpisem "výjimky", pak člověk musí půst nahradit později, den za den nedodrženého pustu.
Jestliže se někdo dopustí chyby a udělá něco, co by jinak půst porušilo, pak není půst zrušen, zůstává v platnosti
za předpokladu, že danou činnost přestal provozovat v okamžiku, kdy si uvědomil, co vlastně dělá.
Po dokončení půstu v měsíci ramadánu musí být rozdána zvláštní dobročinná dávka známá jako sadqatu-1-fitr
dobročinnost na počest konce půstu)

Obecná doporučení
Prorok Muhammad důrazně doporučuje, aby se během ramadánu dodržovaly tyto věci:
1. Pojíst lehké jídlo před rozbřeskem, jídlu se říká suhúr;
Sníst tři datle a nepít se vody hned po západu slunce a zarecitovat tuto modlitbu: Al-lahumma laka summa, wa
'ala rizqika aftarna. (Ó Bože, pro Tebe se postíme a teď přerušujeme půst jídlem, které jsi nám poskytl.
3. Připravovat lehká jídla, protože, jak pravil Prorok, nejhorší věcí, kterou člověk může naplnit, je jeho žaludek;
4. Dodržovat nepovinnou modlitbu známou jako tarawíh;
5. Vzájemně se navštěvovat a posilovat humanitární služby.
6. Více se věnovat studiu a recitaci Koránu;
7. Cvičit se především v trpělivosti a skromnosti;
8 Být zvlášť obezřelý při používání smyslů, mysli a především jazyka; zdržovat se pomlouvačných a pochybných
hovorů a vyhýbat se podezřívavému chování.

z knihy Zaostřeno na Islám , Autor :
Hammudah ABDALATI

4)
XVIII Hladovka
Půst je nejstarším a nejúčinnějším léčebným prostředkem vůbec. Když onemocní zvíře, postí se. Při horečkách se
automaticky postí i člověk. Půst znamená očistu, odstranění příčin choroby. Půst čistí organismus ještě rychleji a
důkladněji než syrová strava. Hladovkou můžeme předejít i některým operacím. Podle Hippokrata: Čím více
nemocnému podstrojujete, tím více mu škodíte. Už v biblických časech se na dodržování půstu dbalo, protože
půst přinášel zdraví a sílu. V Americe jsou velké léčebny, v nichž se léčí hladovkou nebo dietou. Bez lékařského
dohledu může být hladovka ovšem nebezpečná. Proto si hladové kúry mohou dopřávat jen bohatší lidé. Abychom
půst přiblížili širokým vrstvám, uvádíme návod k postupu.

Při všech hladovkách existuje jen jedno opravdu nebezpečné úskalí. Jde o náhlé a neopatrné přerušení půstu.
Přechod na plnou stravu musí trvat právě takovou dobu, jakou trvala hladovka. Při ukončení půstu podáváme
zkraje malé množství tekuté potravy, které opatrně zvyšujeme. Kdo tento pokyn důsledně dodržuje, nic neriskuje.
Naopak. Pokud hladovka trvala dostatečně dlouho, uzdraví se. Lepších výsledků dosáhneme, když místo
obyčejné vody podáváme při hladovce zeleninovou vodu, v dávkách 2 dcl každou půlhodinu. Voda má být
temperovaná na teplotu těla, tedy 35 až 40 oCelsia.
Při přípravě zeleninové vody je nejlépe používat léčivé rostliny, které jsou pro léčenou chorobu doporučovány.
Když se tímto způsobem postíme, asi po třech dnech vymizí pocit hladu, podobně i při půstu s obyčejnou vodou.
Rozdíl je v tom, že při užívání zeleninové vody může pacient vykonávat i méně namáhavé práce. Hladovku
nedoporučujeme při nervových chorobách, při rakovině a ve stáří. Opatrnějším pacientům doporučujeme zpočátku
kratší hladovku, trvající jen několik dní. Později dobu jednotlivých půstů prodlužujeme. Před přechodem na
přirozenou stravu též doporučujeme několikadenní půst. Takový způsob je vhodný též při odvykání kouření,
alkoholismu a pití černé kávy.

V čase válek a hladu, když jsou obchody s potravinami prázdné, jsou lidé zvyklí na přirozenou stravu ve velké
výhodě. S pytlem pšenice a prosa vydrží dlouhý čas, aniž by trpěli pocitem hladu. Při ještě větší nouzi mohou
půstem a s malým množstvím potravy přežít delší čas ve zdraví. Dobu, kdy lidé umírají spíše strachy, než
opravdovým nedostatkem potravy a následujícím vyhladověním. Člověk vydrží až sto dní bez potravy. Na konci
dlouhého hladovění lidé spíše umírají, protože náhle snědí větší množství jídla, místo aby zachovávali pravidlo
pomalého přechodu k plnému stravování.