Jako dítě jsem měl hrůzu z tělocviku venku namísto v tělocvičně. Automaticky to znamenalo běhat kolečka kolem fotbbalového hřiště. Býval jsem pěknej cvalík a po uběhnutí několika metrů už jsem se držel pod žebry a trpěl bolestí. Tuku jsem se sice v půběhu půstů zbavil, ale robustní a těžké kostry nikoliv. Sumasumárum - nejsem člověkem stvořeným k soutěžnímu běhání.

           Na základě četných dotazů žáků - půstařů na téma sport a obnova  výkonu a svalstva jsem podnikl několik pokusů které ve finále vyústily v pravidelný sport a minulých dnech   o pokus uběhnout půl - Marathon = 21 kilometrů. Po ukončení 50 denního půstu jsem začal pomalu trénovat dvoje tělo na dlouhé tratě. Stanovil jsem si desetikilometrový okruh a každý den  jsme se jej pokoušel uběhnout. První den jsem uběhl necelý kilometr a ihned jak se dostavily se bolesti kloubů a svalů, jsem běh přerušil a pomalu se vrátil domů. Na základě minulých zkušeností mi bylo jasné, že jakmile bolesti mentálně překonám, přijde 'svalovka' a nedovolí mi pokračovat v tréningu dokud plně neodezní. Další dny se mi podařilo vždy uběhnout větší vzdálenost a až  pátý den se mi podařilo uběhnout celý okruh bez přestávky. Do závodu zbýval více jak měsíc, takže potom už šlo jen o drillování běhu. Mým cílem nebylo trať uběhnout  jako vítěz ale pouze zůčastnit se a doběhnout do cíle bez přerušení běhu. V průběhu měsíce bylo zajímavé pozorovat tělo jak se se zátěží vyrovnává. Běhat jsem chodil vždy ráno po probuzení. Začátek běhu  provázel pocit plnosti energií po spánku který postupně upadal až do místa kde nastartoval 'tělesný   motor' To je místo (u mě asi tak po 2 kilometrech běhu) kdy tělo přejde na kontinuální proudění energie do svalů pohybové soustavy bez odporu - bolestí.

    Po mentální stránce se 'start motoru'  pozná tak, že člověk přestane tělo vnímat, to naběhne na jemu pohodlný rytmus běhu a tímto způsobem vydrží běžet v podstatě do nekonečna. Ztráta vnímání těla se projeví nástupem myšlenkových pochodů nedořešených problémů jekéhokoliv typu. Myšlenky je možno nechat buď volně proudit nebo témata problémů vědomě řídit - je na člověku jak se rozhodne. Za podmínky že člověk má svoje problémy pod kontrolou, je pohodlnější nechat myšlenkám průchod  ať si vyberou která bude první a které budou další, protože stejně jde jen o krátký  souhrn toho co bylo všera a toho, co se dá předpokládat že se uděje dnešní den. V podstatě se dá říci, že jde o meditaci v okolí  současné a blízké reality jak do krátké minulosti tak do blízké současnosti v časovém rozsahu hodin. Opakuji, podmínkou  je mít vyřešeny problémy minulé a to od narození  a zároveň mít  jasnou představu o své budoucnosti. Pak takovéto minimeditace fungují skvěle a člověk dojde k velmi jasným  závěrům a rozhodnutím. Tím se dá říci, že má svůj život pevně v rukách a pod vlastní kontrolou.

    V průběhu běhu se občas z počátku dostaví myšlenka jako že už bylo dost a že zbytek stačí dojít a podobné nesmysly.  Nesmyly do takové míry, že při každám takovémto nápadu je potřeba 'skouknout' tělo zda nemá nějaké problémy - bolesti a pak je možno myšlenku v klidu potlačit - za chvíli (pár desítek metrů) zmizí sama stejně rychle, jako se objevila. Po vyřešení všech myšlenek dojde za běhu k chvíli ticha. Ta trvá někdy pár stovek metrů, jindy kilometry.   Po krátké myšlenkové temnotě - prázdnotě nastane euforický pocit který způsobí vyplavování efedrinu - tento pocit zná každý sportovec.

    Jednou v začátku treningu jsem se pokusil dát si v neděli dovolenou a tréning přerušit v záměru nechat svaly odpočinout. Výsledek však  ukázal opačnou tvář - start motoru po vynechané neděli trval mnohem déle  než  předcházející sobotu. Z tohoto důvodu jsem každodení běh poctivě dodržoval až do dne závodu - žádná přestávka.

    Týden před jsem trochu změnil dávky se záměrem potvrdit si, že v pohodě uběhnu celou trať. Proto jsem si naordinoval v úterý a ve čtvrtek před nedělním závodem celou délku tratě tedy 21 km. Svou trať jsem oběhl dvakrát a vše proběhlo jak  jsem předpokládal - už rozběhnutému tělu stačí pouze mentální kontrola aby makalo a nedovolit mu uhnout stranou pokud k tomu není rukolapný důvod - bolest v některé jeho části.

V den závodu jsem pociťoval  absolutní klid a pouze obdivoval vysokou hladinu nervozity okolních sportovců tísnících se v prostoru startovního doku. Bylo to až srandovní je pozorovat :)) Po startovním výstřelu se všichni rozběhli jako o závod - jejich jednání jsem vůbec nechápal, jelikož bylo jasné, že po kilometru musejí zákonitě ztratit dech. Potom co mě téměř celé pole závodníků předběhlo v mém pohodovém tempu, jsem začal na druhém kilometru předbíhat ty, co se špatně odhadli. Po polovině závodu mnoho lidí odpadlo. Závod dokončilo 330 lidí z 550 přihlášených. Nejlepší čas mistra x násobného vítěze Maratonu 1:04.00  -  můj čas 2:14.  Jak vypadá tělo které se svou hromotluckou postavou nemám v životě šanci běžnými prostředky předběhnout si můžete prohlédnout na fotografii.

    Kosti kůže svaly a 'metr pade' vysoká postavička závod musí vyhrát i kdyby nechtěla.)
Porovnáním  s mým tělem na  videu je vše jasné - maratonec ze mě nikdy nebude:) Celý závod jsem uběhl po špičkách tak, aby páteř nedostávala rány - lýtkové svaly tvoří tlumič - princip takového běhu je popsán  v diskuzi.

Sumasumárum: Marathon a půst rovná se a to bez jakýchkoliv pochyb. Půst je Matrathon a Marathon je půst. V průběhu Marathonu nemá smysl zastavit pokud se nedostaví opravdové bolesti a ne jen chvilkové píchnutí. V průběhu půstu nemá cenu zastavit, dokud se neobjeví bolesti doprovázené tmavou močí.