Pavel mě požádal o popsání s ním vykonaného 40ti denního půstu z mého pohledu. Nejdříve mu chci poděkovat za poskytnutí ideálního prostředí, které by se mi doma hledalo opravdu těžko. Jak psal, do 21 celkem pohoda i s nějakým chozením do práce. Oblíbené běhání vystřídaly dlouhé procházky. 24.den nečekaně opět v práci a smutek z chybějící atmosféry Štědrého dne + pocit samoty. Do 31.dne výrazné omezení procházek na krátké a méně časté, většina času strávená četbou, internetem, běžnýma domácíma miniprácičkama J Silvestr v pohodě, pak už výraznější klesání energie, omezení domácích činností jen na nejnutnější. Víceméně už opravdu jen četba knih, postupná ztráta zájmu o internet, okolí i sebe. Od 35.dne už jen krmení Nera, úplná apatie, osobní hygiena je celodenním výkonem, ke kterému je třeba se přemlouvat a sbírat energii J Od 37.dne už snaha ty poslední 3 dny co nejvíc prospat, chuť vody odporná. 38.den sprcha takřka nadlidským výkonem, i dýchání vyžaduje vědomou energii. 39.den prospán, večer snaha dojít si pro vodu, pak se svět začal rozmazávat a podlamovat se kolena. Zbytek jak popsal Pavel, vědomí se mi vrátilo už jak mě nesl na pohovku, rozmazané vidění až po položení. Návrat elánu hned po jídle, za pár hodin v pohodě sprcha a pak spánek. Druhý den krátký běh, ale nohy zesláblé jakoby gumové. Návrat síly a euforie z každodenního nebo obdenního běhání až po 14ti dnech tréninku krátké trasy. Zatímco Pavel i po 60ti dnech půstu běhá jako obvykle a dělá kliky ve stoje na rukou, tudíž musí kvůli mně ještě zpomalovat, přestože už pár dnů jím!! A to je v Čechách už 5 let mým zvykem průměrně obdenní běhání asi 5ti km trasy (vyjímečně až 12km) celé jaro a podzim. V létě spíš kolo a v zimě lyže. Vůbec se mi za celou dobu Pavlova dlouhého půstu nepovedlo zaznamenat žádnou změnu v jeho každodenních činnostech ani jen sebemeší změnu nálady. Má návratovka až do konce jeho 65ti denního půstu ze 70% na mých oblíbených rajčatech a kukuřici, zbylých 30% sem tam jablko, mrkev, květák, sušené ovoce a oříšky.

Šokující nicméně zajímavou zkušeností pro mě byla v prvních dvou dnech po ukončení půstu změna vidění. Mozek jako by podával informace o viděném s pár sekundovým spožděním! Jízda autem připomínala pocit míhající se krajiny jako na kolotoči. Trochu jako když si nasadíte babiččiny silné brýle, až se z toho zamotá hlava nebo zhoupne žaludek. Problémem pak byla i chůze, jelikož vy vidíte lidi kolem jakoby v předchozím kroku, zatímco oni už dávno udělali další, takže je celkem problém do někoho nevrazit a taky odhad výšky schodů. Celkem šokující zkušenost, druhý den už začínající panika i přes Pavlovy rady: „Nesnaž se to hodnotit mozkem, jen čekej. Nezapomeň, že po půstu je vždycky líp než před ním. Tělo šetří energií a tam, kde je nejslabší, se to projeví nejdřív (vidím hůř už dlouho, ale brýle nenosím).“ A měl pravdu, 3.den se to upravilo do normálu.

 

Během té spousty času v půstu k přemýšlení o životě, o přečteném a smyslu věcí, ve mně vykrystalizovalo pár poznatků, které by snad někomu mohly pomoct víc než popis fyzické stránky. Zatím mi chybí potřebný odstup a zdá se mi příliš brzy na hodnocení toho, co půst dal, nicméně těžko určit kam až budou sahat jeho pozitivní důsledky.

 

Knihy jsou úžasná věc. Je možné jich přečíst spoustu, souhlasit s tím, co se v nich píše, pochopit to rozumem, ale přesto si z nich nic do života nevzít. Moudrost není na rozdíl od vědění sdělitelná. Je možné ji najít, dá se žít, ale naučit ji nelze. Přečtená moudra si člověk musí prožít, aby se stala součástí jeho života. Buď se člověku při čtení dá do souvislostí to, co už podvědomě díky nějaké předchozí zkušenosti věděl, a nebo se mu přečtené vybaví později právě ve chvíli, kdy to prožije a pochopí, že to je to, co mu kniha chtěla sdělit.

Rozdíl mezi lidmi netvoří to, co se děje během jejich života, ale způsob, jakým reagují na dané vnější okolnosti. Je úplně jedno, čím se zabýváme, co jsme vystudovali, kde pracujeme a žijeme. Podstatné je jen to, co si z toho umíme vzít. Stejně všechny druhy znalostí nakonec znamenají sebepoznání. A ani trochu nezáleží na tom, jak vysoko si dané znalosti společnost cení a do jaké škatulky je řadí. Život každého člověka je cesta k sobě samému. Vnitřní cesta, která se odráží v okolním světě, ať už ho žijeme kdekoliv a s kýmkoliv. Pravdu lze poznat v čemkoliv, je obsažená v každé věci kolem nás. Když pomineme iluzi času tady na Zemi, každá věc se stane živou a vším zároveň. Kámen se může rozpadnout v prach a zemi, z které vyroste rostlina. Z lupiče se po několika životech stane moudrý člověk. Je v něm teda obsažen už dnes. V moudrém člověku je zase obsažen onen lupič. Stačí jen pozorovat věci kolem nás, řád přírody. Řetězec příčin a důsledků. Není třeba ničím kolem sebe pohrdat, když všechno má v sobě dokonalost. Proč pohrdat některými písmeny, když chceme poznat celý smysl textu. Že se nám některá písmena zdají špatná? Jakmile řekneme, že něco je dobré, automaticky s tím se objeví i špatné, s určením krásného, vznikne i ošklivé. Jedině všechno dohromady tvoří smysluplný celek. Posuzováním se věci stávají jednostranné.

Jedním z mých poznatků je také to, jak se vymanit z jakéhosi neustálého koloběhu a závislosti na věcech. Není třeba popírat touhu po něčem, co má člověk rád a nalhávat si, že už to nechci. Nicméně je třeba se toho přesto umět vzdát a smířit se s tím, že už to nikdy nebudu mít. Dokud se něčeho nedokážu vzdát, bude mě to ovládat a nikdy si to ani nedokážu užít. Teprve to, čeho se vzdám mě přestane ovládat a teprve potom je možné si to plně svobodně vychutnat. Stejně tak dokud má člověk potřebu něco před někým skrývat, stydět se za nějaké své jednání, dává tím ostatním nad sebou moc. Jedině pokud nemá nic, co by skrýval, za žádné své jednání ani rozhodnutí se nestydí, pak je absolutně klidný, nikdo ho nemá čím ovládat. Je svobodný a sám sebou. Jediným, co poslouchá, je pak tichý zákon v jeho vlastním srdci, jemuž se jen těžko odporuje a jehož uklidňující působení mu jen stěží dovoluje poslouchat někoho jiného. Je pro něj přirozeností.

Během půstu se mi při brouzdání na netu povedlo objevit vitarián a jednou z mála mých každodenních radostí se stalo čtení nových příspěvků jak na půstu tak na vitariánu. Doteď mě to ještě nepustilo, přestože nejsem vitarián a bližší je mi cesta půstů. Na spoustu věcí mám trochu jiný názor nebo je neřeším vůbec, ale několika „skalních“ vitariánů tvořících jádro serveru si velmi vážím. Někteří psávali nebo stále píší i na půst. Díky jejich obětavosti je jejich server jaký je a má krásnou atmosféru. Trochu nepochopitelná je pro mě nevraživost  některých vůči serveru půst (opačně to tak podle mě není) a hlavně dělení světa na „my“ a „oni“, případně radost ze zařazení se k nějaké skupině pod nějakou nálepku. Smysluplné mi přijde stírání domnělých hranic, ne vytváření. Oba servery podle mne vedou k tomu samému: k duševnímu růstu. Není lepší nebo horší cesta, jak toho dosáhnout. Každý cítí, k čemu má blíž a co ho posunuje a nikdo nemůže tvrdit, která cesta je pro daného člověka vhodnější. Já vidím smysl se zabývat tělem jen do té míry, aby mi nepřekáželo v duševním a duchovním vývoji a bylo mi v něm dobře. Mám pocit, že věnovat se výběru jídla (hmoty plné chemie) víc než je nutné, by mě odvádělo od duchovního rozvoje a zbytečně mi bralo moc času, energie i peněz. Vyšší kvalita i objem stravy se rovná přibližně stejnému množství získané energie a zanášení těla jako při horší kvalitě, ale třetinovém množství. Něco jiného je pěstovat si živou stravu bez chemie na zahrádce, vkládat do ní pozitivní energii a navíc být v přírodě. Zdá se mi, že přes tu fyzickou úroveň se každý dostává různě, ale na vyšších úrovních už se cesty stékají v jednu, tak proč se pošetile přetahovat o to, která z těch začátečních je lepší. Není lepší ani horší, je prostě jiná. Mně se cesta půstem zdá kratší, jiný by se po ní zase dostával třeba dýl než po jiné J, proto žádnou neodsuzuji. Vážím si lidí, kteří třeba na vitariánu narovinu napíšou, tohle a tohle se mi na půstu nelíbí, tak píšu tady, ale jako zdroj info k půstu server uznávám. Nebo mi přišly celkem věcné a nestranné připomínky k vydaným skriptům. Taková kritika může někam posunout a není důvod s ní nesouhlasit. Nicméně pak si člověk přečte ironické poznámky na adresu druhého serveru, které vypovídají víc o člověku, který je napsal než o adresátovi. Nebo si tam někdo stěžuje na nějakou chybu a vlastní  přičinění zamlčí. To se mi moc nezdá, když na jedné straně byla vůle udělat věc co nejlíp a druhý pak píše jinde něco, co by do očí říct asi nedokázal. Něco jiného je zbytečné nedorozumění lidí. Musím přiznat, že i mně nějaký čas trvalo zvyknout si na to, že Pavel věnuje pozornost víc obsahu toho, co chce sdělit, než tomu, jaká slova použít, aby se to druhého nedotklo. Ale líbí se mi, že nedělá žádné rozdíly mezi blízkými a cizími nebo serverem a okolím, jednoduše jedná se všema vždy stejně narovinu. Časem mi došlo, že moje velké ego má tendence si na sebe vztahovat slova, která vůbec nebyla myšlena špatně. Ego hned vyletí jako čertík z krabičky a začne se hájit aniž by něco vůbec bylo myšleno jako kritika. A v tom to je, druhý je pro mě zrcadlem, ve kterém jen já vidím odraz toho, co se mi na sobě nelíbí. Druhý o tom ani kolikrát neví. Vidím na něm nějaký problém, který ve skutečnosti vychází většinou ze mne. Jinak by si to moje ego na sebe nevztáhlo a nepovažovalo to za problém. Nikoho jiného totiž nijak předělávat nemám zájem (mám toho dost co měnit na sobě J), chci brát ostatní prostě takové, jací jsou a nijak se mě to osobně nedotýká, jen to pozoruji bez jakéhokoliv posuzování. Proč taky? Trochu mi to připomíná vztahy dětí a rodičů, kteří se za ně bláhově snaží řešit věci. I kdyby za ně desetkrát zemřeli, neuberou jim tím ani kousek jejich osudu, jejich cesty.

Někdy je problém, že člověk příliš hledá a navíc jinde J Každý problém v sobě zároveň obsahuje i odpověď. Porozumění problému znamená jeho vyřešení. Není třeba pro odpověď chodit daleko. Pokud stále hledáme, vidíme před sebou jen hledanou věc a tím nám unikají všechny ostatní, nedokážeme do sebe nic vpustit. Hledat znamená mít cíl. Najít znamená být sobodný, otevřený, bez cíle. I já stále hledám a jsem teprve na začátku. O žádné věci na světě toho nevím míň než o sobě J J J